Crocodile Trophy aneb splněná výzva

Před mnoha lety jsem si vytyčil svůj cíl, že zdolám jednoho dne nejtěžší etapový závod horských kol Crocodile Trophy. Letos na to přišel ten správný čas a tak jsem 10.10. odletěl do Austrálie, do města Cairnes, kde je start.  

?V Cairns jsem byl již týden před akcí, abych se trochu připravil na místě a dokoupil poslední vybavení. Velkým omezením je váha, se kterou Vás vezmou do letadla. Limit je 30 kg, z čehož samotný cyklokufr váží 14,5 kg a kolo dalších 10k g, tak člověku skutečně moc prostoru nezbývá. Po příjezdu jsem proto vytvořil dlouhý seznam toho, co je potřeba sehnat a zajistit.
 

Ten týden před závodem jsem si skutečně užíval. Jezdili jsme denně na trénink kolem pláže po místní promenádě až do hor na trať první etapy. Člověk zde musí dodržet zákon 18. hodiny, kdy padne tma a rozhodně musíte být zpět ve městě. Tou dobou ožívají všechna nebezpečná zvířata od hadů a krokodýlů až po pavouky a ještěry.

Bylo to krásné, všude je tropická vegetace, z palem slyšíte zvuky papoušků, a pokud máte po cestě hlad, tak si přibrzdíte ve vesnici u domku, kde místní člověk prodává slaďounké ovoce ze své zahrady za minimální peníze – a ty grepy, papaya či passion fruit jsou prostě zážitek.

Nakonec přišla sobota 17. 10. 2015 a start první etapy na těžké trati pralesních singltracků. Vše bylo usazeno do bikového centra ihned za prestižní univerzitu. Trať jsem měl dopředu projetou, tak jsem věděl, do čeho jdu.

Samozřejmě po startu se to rozjelo jak na časovce a nikdo nikomu na úzké trati nic nedaroval. Všichni měli plno energie a to natěšení bylo skutečně znát. Brzy jsem viděl několik kolizí, jako např. kluka se zlomeným karbonovým ráfkem nebo hromadnou nehodu 4 cyklistů, kteří do sebe vrazili v kamenité části vyschlého brodu. Prostě závod měl skutečně drive. Člověk se rval, co to šlo, a to při vysoké teplotě není jednoduché. 

Celý singtrack se jel po úzké pěšině v pralese a hodně se to točilo mezi stromy, přes kořeny, lávky, vyschlé brody a do toho se přidalo pár prudkých skalních výjezdů.

Druhý den se šlo již do plné etapy, která začínala v Cairns a mířila do deštných pralesů. Po neutrálním rozjezdu na 15 km jsme se dostali na ostrý start, který však organizátoři extrémně urychlili. Od moře bylo vidět, jak se k nám blíží tropický slejvák, tak aby lidi „nezmrzli“, muselo se raketově startovat.

Začalo se na asfaltové silnici do dlouhého 10 km kopce k jezeru Lake Morris. Ano, i zde, v tropické části Austrálie, jsem se setkával s teplotou při dešti 15 °C.

Všichni podávali výkon na 100 %, ale po 10 km cestu vystřídal super prudký kopec po kluzkém blátě v temném pralese. Tady mi začalo docházet, že to je mnohem těžší než závody v Evropě. Člověk pociťoval naprostou bezmoc na kluzkém povrchu. Mnoho lidí kapitulovalo a pouze se skloněnou hlavou pomalu tlačilo. Nikdo se však nezastavil.

Časem jsme naštěstí přejeli do sušší části, kde přišlo krásných 25 °C a na suchých cestách se dalo opět závodit. Všichni ožili. Kolem nás se začaly objevovat velké pastviny dobytka a ovocné plantáže hlavně na banány a mango.  Cíl toho dne byl jako spása.

V cíli mě ale dostihla tvrdá zpráva o mém kamarádovi, který v polovině závodu těžce boural a po 2 hodinách čekání na lékaře musel být vrtulníkem odvezen do nemocnice. Naštěstí to odnesl pouze jednou zlomeninou a množstvím odřenin.

Každá další etapa nás zaváděla více do vnitrozemí, kde je sucho a velké horko. Sice ráno kolem 4. hodiny jsem se ve stanu klepal zimou při pouhých 6 °C, ale odpoledne bylo na rozlehlých pláních 39 °C. Stínu se tu člověk nedočkal, stromů je zde málo a všude kolem jen suchá tráva, kterou spásá dobytek. Do toho jsou všude vidět velká termitiště, která občas mohou být vysoká i více než 2 m. Naprostou extázi člověk cítil ve chvíli, kdy se sjelo k nějakému brodu, který bylo třeba překonat. To osvěžení stálo za to. Sice máte trochu strach, co tam může kde plavat, ale za pocit ochlazení trocha rizika není vysoká cena.

Během etapy jsme měli vždy občerstvení po každých cca 30 km, kde si člověk doplnil vodu a najedl se hlavně sladkého ovoce. Často jsem však dojížděl na další stanoviště úplně bez vody, protože v australském horku je 1,5 litru vody na 30 km tak na hraně.

Každá etapa přinášela nové a obtížné situace. Například při 4. etapě ve velmi prudkém sjezdu mi vypadla noha z pedálu. V tu chvíli se kolo téměř nedá ovládat. Blížila se velká díra v cestě a já jsem mohl pouze brzdit a čekat. Navíc jsem vylomil jeden kámen, který se zapíchl do kola a vytvořil díru o velikosti palce. Oprava mi trvala přes 15 minut. Dojet peloton pak stálo hodně sil. 

Při 7. etapě na 127 km jsem se dostal do nejtěžších problémů, jaké jsem si dokázal v poušti představit. Po 6 km jsem musel zastavit kvůli defektu. Po rychlé opravě jsem pak měl další 3 defekty, které zavinil prasklý karbonový ráfek a na 78. km jsem měl v zadním plášti již více než sedmicentimetrovou díru, kterou jsem na chvíli sice zalepil lepicí páskou. Při 40 °C se ale oprava nepodařila a musel jsem ten den kapitulovat. Byl jsem v pustině, bez signálu telefonu a pouze jsem čekal, jestli mě někdo najde. Naštěstí po hodině mě našli. Byl jsem šťastný a oželel jsem i tříhodinovou sankci za nedokončenou etapu.

Akce vyvrcholila devátý den časovkou na 30 km s krásným čtyřkilometrovým dojezdem po pláži. Celé to bylo úchvatné a současně vyčerpávající, protože sil bylo již hodně málo. Ale věděl jsem, že to je už konec a musím ze sebe vydat maximum. Zajel jsem svůj nejlepší čas a obsadil 14. místo v amatérech.

Celý závod byl naprosto fantastický a po cca 800 km s převýšením kolem 15 000 m jsem po 9 dnech vydechl a cítil jsem ohromnou spokojenost. To, co člověk viděl a zažil při závodě, prostě v Evropě není. Pro mě je to životní zážitek, který si budu dlouho pamatovat. A navíc splněná výzva.